Když se jednoho listopadového podvečera v roce devadesát čtyři minulého století rozpraskalo dřevo v krbu v rosickém hostinci na koupališti, bylo se možno těšit na pěkný večer. Tou dobou již první sporé plamínky odhalovaly několik tetelících se postav, roztroušených po stoloví. Hned u vchodu poposedával na své židli vykládané lanýžovými očky neposedný grizzly z loňského vrhu od Měďených skal. Usrkával své malé frapé a hřálo ho, jako již tolikrát, že setřásl lovce falešnými kobylinci na špatnou stopu. Po očku si vyhlížel oběť, které by mohl dnes večer zeširoka vyprávět o svém dětství (nuda), o svých bohatýrských činech (nuda) a za nějaké to pošimrání použitou tupou bruslí i o své tajné receptuře na falešné kobylince (dělá je z rozemletých tupých bruslí, jak ubohé !)
    Hned vedle se u stolu batolilo jedno dítě. O něm, těžko něco říci, protože, dosud mnoho nemluví a jeho život byl zatím krátký. Dle ústního sdělení pomocného čističe levého šroubku na pípě je tady odložila nějaká paní, která si odskočila před několika týdny vyčistit speciální kožich z recyklovaných umělohmotných uzávěrů na propanbutanové lahve, ale kdo by tomu obejdovi věřil. Spíše se tady to dítě narodilo, když se zrovna nikdo nedíval a teď se k tomu nechce nikdo přiznat.
    Vtom se od záchodků ozvalo řízné zašplouchání, které nenechalo nikoho na pochybách, že Hnědý muž přišel svoji obvyklou cestou. Brzy se také čvachtavě rozložil u zadního stolku a zapálil si tibetskou tyčinku ze santalového dřeva. Vykouří tak dvě a zase půjde. Je to nenáročný host.
    Úderem deváté se všichni spoří hosté počali ošívati a přerůznu poohlížeti po lokále. V tuto hodinu se sem totiž v rafinovaných převlecích vkrádá padlý abbé Vlastislav. Jeho převleky jsou dokonalé, často ho prozradí jen mumlavé paternoster, které spustí, když mu někdo omylem učiní nějakou újmu. Jednou se kupříkladu převlékl za podzimní jablon a zůstal neodhalen až do chvíle, kdy se kdosi zvídavý začal zajímat odkud mu padá listí do piva. Jindy, a to bylo obzvlášt rafinované, se převlékl za smrad linoucí se z toalety a zůstal až do zavíračky neodhalen! Nebo se jednou převlékl za zájezd turistů z bavorské vísky a bylo ho všude plno. Joj, to bylo veselo. Jojojoj. Takový je to chlapík ten padlý abbé!
    A nyní už kvapme rychle k tomu nejdůležitějšímu. V tmavém koutě sedělo kol dubového stolce několik stínů, o nichž jsme dosud nereferovali a to z toho prostého důvodu, že seděli velice tiše a nebyli ničím zajímaví. Nezpívali, netančili ani neslepovali vystřihovánku hradu Rábí či husitské pevnosti z papíru, nevýskali, ani netkali na jednoduchém stavu lněné koberečky s grónskými vzory. Zkrátka jen tak seděli, až by z toho jednomu bylo ouzko. A seděli tam tak dlouhé hodiny, aniž by z jejich středu zaznělo byt jediné slůvko, náznak písničky, či nedejbože jinošské zavýsknutí. Byli to zkrátka nudní ptáci.
    Uprostřed jejich stolu však náhle počaly se dít divné věci. Ubrus se počal zvedat, mnoho sklenic bylo převrženo a ty které byly chyceny, byly zpola vylity. Ubrus se stále plnil skrytou hmotou až se jeho růst zastavil ve výši sedící postavy. I dodali si sil a strhli ten zelený cár! A pod ním – skutečně - postava sedící v lotosové pozici! I poznali v něm ctihodného lamu Kűnga Gjalcchän Palzangpu! Ten moudře vyčkal až se šum utišil a naznačil, že hodlá promluvit. Všichni viseli na těch spanile vykrojených tibetských ústech, čas se zastavil na chvíli, jaderné palivo snad přestalo se štěpit, houby růst, sníh tát, ptáci vonět, kytky řvát a náčelník jednoho dalekého kmene zůstal o chvíli déle ve vaně z vydlabané sekvoje. Pak bylo promluveno těmi důstojnými ústy takto: „Neb vše je marnost a vše je pomíjivé, život je marnost i smrt je marnost, zrození je marnost i zánik je marnost, a tady v Rosicích navíc chcípl pes, což je dvakrát taková marnost, tak by nebylo marné založit nějaký divadlo, co děcka?
    Sotva to dořekl, zmizel s efektním blafnutím, jen troška kouře po něm zůstala a v rohu zapomenutá rota čínských kulometčíků. A děcka dostála rady toho gurua, založila divadlo a na to konto vypila padlého abbé Vlastislava, který se na ten večer převlékl dosti nerozumně za exkluzivní láhev režné. Dobře mu tak, vtipálkovi!

Jiná legenda pak praví, že počátky divadla Prádelna lze hledat až na úsvitu řecké mytologie. Tehdá totiž Kronos potřísnil krví ze svého uříznutého mužství (ufik mu ho Zeus pozn.překl.) lněné plátno, které utkala v hájích kolem Tróje bohyně Artemis. To plátno bylo třeba vyprat. I chopili se ho múzičtí satyrové, rozložili ho pěkně na louce a zpívali mu bělostné písně. Kolem šel zrovna jistý nepříliš společenský a navíc paranoidní Dušan a plátno jim sebral v domnění, že je to hanebný moták popisující jeho tajné výpravy do maminčina špajsu na světlehnědý kompot (doufejme, že hřiby) a v amoku ho pozřel, načež po právu zkameněl. Ten kámen si pak po staletích omylem nastrouhal do svého nedělního pudinku jeden americký voják, co bojoval ve Vietnamu. Poté, co pozřel ten pudink, stihla ho v pralese náhle nečekaná vize a zavěšen na liány pravil: „ Pošlete mé ženě do L.A. odvar z mé kanady stříknutý trestí z parovodíkové pumpy. Uzří-li má žena pak ve snu dvanáct panen, jak se sklání nad lotosovým kvítkem, čeká lidstvo skvělá budoucnost. Uzří-li však dvanáct houslových virtuosů jak si zapínají poklopce nad hromadou prošlých kečupů, bude v nedaleké budoucnosti založen jistý spolek a lidstvo čeká pěkný opruz.

Třetí legenda se pak váže k slavnému rozluštění hieroglifického písma francouzským lingvistou Champollionem. Poté, co byly díky rosetské desce rozluštěny slavné nápisy na hrobkách egyptských patricijů, uniklo širší veřejnosti tiché leč houževnaté snažení grónských vědců. Ti ve 20. letech minulého století v tichosti, jen se štětečky a s ledviňáky kol beder odhalili na své parcele v Abúsiru několik miniaturních nápisů na očních rohovkách mumifikovaného strážce královských paláců ze 3. dynastie Střední říše. Na levém oku odhalili skromný nápis: „Až tě Bůh Re vyšle pro svačinu, chvátej mílovými kroky“. Na pravém oku pak nepříliš zřetelný text, který se však díky radiokarbonukleové metodě a silné lupě podařilo posléze přečíst takto: „Až se budou jistí lidé nudit, založí jistý ochotnický spolek.“

Jiná legenda pak praví, že játra se mají solit až nakonec, obzvláště jedná-li se o játra jistého nepříliš společenského a navíc paranoidního Dušana. Nechápeme sice, jak tato legenda (dá-li se tak vůbec nazvat) souvisí se založením divadla Prádelna, ale někteří by mohli oprávněně namítnout, že stejně tak nechápeme, proč někdo zpívá písně v kožichu z nutrií, či jak mohli příslušníci primitivního kmene Dogonů ve střední Africe vědět celá staletí o přítomnosti okem neviditelné hvězdy Sirius C, která byla za pomocí Huppbleova teleskopu objevena až ve 20. století! Smíříme se tedy s tím, že svět je plný záhad a pro úplnost uvádíme i tuto trochu pochybnou „legendu“.

Nevíme, která z legend je blíže pravdě a nepátráme po tom. Divadlo Prádelna je tu a nedá se s tím patrně v nejbližším století nic dělat.